Karel Čapek by se jistě podivil, kdyby viděl jak hluboko do lidské společnosti zasáhl jedním nevinným slovíčkem. Dokonce i na dalekém západním kontinentě se jeho slůvko z ničeho nic vynořuje z hloubi mysli rozmazleným multimilionářským chlapečkům aby opentlilo výtvory jejich muzikálních experimentů. Není ovšem zlato vše co zlatem nadepsáno jest. A vše co nese punc legendy nemusí být nutně samo legendární. V případě PROBOT je mi téměř jasné, že tomu tak nebude. Ale po pořádku…

Dave Grohl, bývalý bubeník veleslavné NIRVANY se rozhodl, že si splní soukromý klukovský sen. Oprášil vinylové desky, na půdě našel prastaré metalové triko, obvolal  manažery a dal se do skládání materiálu. Materiálu, který má charakterizovat jeho metalovou vizi. Budiž. Sice nepatřím k fanouškům NIRVANY, FOO FIGHTERS ani Grohla. Nejsem ovšem ani jeho zapřísáhlým odpůrcem. Připadá mi úžasný, že člověk jako on dokázal spoluvytvořit tak jednoduchou a přitom tak funkční a mnoho lidí oslovující hudbu. Obdivuji ho za to kolik peněz se mu podařilo vydělat a udržet si při tom tak roztomilou tvářičku. Ze srdce mu je ho úspěchy přeji. V jádru je skvělý i jeho nápad s PROBOT. Napsat několik metalových skladeb, ty rozeslat mezi své idoly a pak s napětím čekat co se vrátí. A něco se opravdu vrátilo, leč bohužel…něco dle mého názoru nepříliš kvalitního.

Nemám důvod nevěřit, že v době kdy Dave inkriminované bohy poslouchal šlo o lidi kteří v metalové muzice něco znamenali. Leč doba se pohnula a čas, mrška kluzká neuchopitelná, nenechal kámen na kameni. Drtivá většina těchto protagonistů už dávno na hudebním nebi nezáří. V lepším případě. V horším jen v dáli poblikávají a senilně živoří jako karikatura sebe sama a své dávné slávy. Cronos  z VENOM, Max Cavalera z ex-SEPLUTURY, nyní leader SOULFLY, Snake z VOIVOD. Tom Warrior z CELTIC FROST to jsou všechno lidé jistě lukrativní, leč přes nemnoho umu co jim ještě zbyl z dob slávy a moci nebyli schopni postavit na nohy špinavý hutný a temný rock který se line z Grohlava domácího studia. Nikomu z nich nemůžu upřít lehký charakteristický nádech jímž svoji skladbu opentlil, ale to je hrozně málo. Moc málo na to aby se to vůbec dalo poslouchat. Tak trochu stranou stojí nezmar Lemmy. Kam se postaví on, tam stojí MOTÖTORHEAD. S tím prostě nikdo nehne. Určitě se teď ptáte: "Je to opravdu tak špatná deska?". Odpovídám : "Ano. Dost špatná!". Přesto i toto muzeum PROBOTí hrůzy má svůj skrytý klenot. Ano dámy a pánové, dlí až na konci kotoučku a je to KING DIAMOND a jeho „Sweet Dreams“. Tahle skladba jediná má na albu nějaký smysl a jednoznačně potvrzuje výjimečnost a jedinečnost Králova hlasu, jímž dokázal i jinak průměrnou kompozici vyzdvihnout o několik tříd výše. Div mi při poslechu do oka nevstoupila slza nad současnou provozní latergií MERCYFUL FATE. Skvělá skladba evokující při poslechu toho CD pocit oázy po průchodu rozžhavenou pouští.

Je smutnou skutečností, že se tento alespoň pro mě nesmyslný projekt rozmohl do tak mamutích rozměrů. Klipy, prezentace, recenze v časopisech…to všechno působí jak úder pěstí vzhledem ke jeho skutečným kvalitám. Nejsem sice nutným nepřítelem komerční hudby, ale tohle už je opravdu moc. PROBOT reprezentuje přesně to, co vrhá na komerční hudbu stín předsudků a nutí spoustu lidí k undergroundové ofenzivě. Jako splnění osobního snu skvělé, jako regulérně vydané a prezentované CD zlý sen. Opravdu mi není moc jasné, pro koho je tahle věc určena. Jedno ale vím jistě. Pro mě určitě ne. A to jsem člověk liberální s tolerancí značnou.